Podle § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), může předseda senátu, je-li to účelné a vhodné, účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem (dále jen „mediátor“) v rozsahu 3 hodin a přerušit řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců.

V této souvislosti je třeba důsledně pojmově rozlišovat institut nařízeného prvního setkání s mediátorem a mediací samotnou, která je zcela dobrovolná.

Během nařízeného prvního setkání s mediátorem mají strany pouze povinnost vyslechnout, že svůj spor mohou urovnat mimosoudně (prostřednictvím mediace), tzn. tento pomocný nástroj slouží k šíření osvěty, vysvětlení principů mediace jakožto smírného řešení sporu apod. Právní institut zakotvený v § 100 odst. 2 o.s.ř. nikterak neodporuje dobrovolné povaze mediace, neboť dle tohoto ustanovení platí, že soud může účastníkům řízení nařídit toliko první setkání s mediátorem (nikoli mediaci!), kterým nemusí být mediace ještě nutně zahájena ve smyslu zákonné úpravy, a že její započetí je ponecháno zcela (v souladu s principem dobrovolnosti) na vůli stran.

Samotná mediace tak nemá s nařízeným prvním setkáním s mediátorem nic společného. Mezi těmito dvěma instituty tudíž nelze vidět významové rovnítko a je třeba je pojmově odlišovat.

Některé členské státy EU mají ve svých právních řádech zakotven nejen institut tzv. nařízeného setkání, nýbrž celá řada z nich zavedla dokonce též povinnost učinit pokus vyřešit spor pomocí mediace před zahájením samotného řízení. Ovšem v českém právním řádu nic jako povinná či nařízená mediace neexistuje.

https://www.justice.cz/web/msp/vykladova-stanoviska-a-cinnost-pracovni-skupiny-k-mediaci1?clanek=institut-narizeneho-prvniho-setkani-se-zapsanym-mediatorem-vs-dobrovolna-mediace